pro něj..

Devět ráno .. Sakra.. Uvidím ho vlastně až před půl druhou. Sakra! Co mám tady dělat? No .. dobrý .. Počítám každou vteřinu, kdy už ho uvidím. Tolik se na něj těším!

Mám starosti. To nepopírám. Pořád se nervuji, vztekám, hádám...
Ale nyní je to něco jiného. Mám možnost se před tím schovat. Nebo si jen tak lehnout, prohlížet fotky, culit se jak ..já nevím co a vzpomínat a těšit se na příště. Fakt mě mrzí, že spousta fotek již není. Ale stačí mi vytáhnout jeho staré fotky a nemůžu se přestat usmívat. Tak nádherné dítě, tak krásnej čtrnáctiletej puberťák ... To snad ani není ten můj téměř devatenáctiletý blázínek. Tolik se změnil během jednoho jediného roku. Ten rok jsme se zrovna poznali. Byl to můj nejlepší kamarád. Než jsme se nepohodli... Sprostě jsem ho využila. Moc jsme se nebavili, kamarádi jsme byli stále, ale velmi střídavě. Občas mi vyznal city a tím si to u mě jen podělal...