Je zvláštní, když se dva lidé potkají ... Seznámí ... Zjistí, že toho mají oba hodně společného a stanou se úžasnými přáteli. To by to ale nebylo přátelství bez hádek. A jakých... Tolik sporů, nebavení se, zklamání. ... A najednou se může po pár letech něco změnit.
Oba jste si něčím prošli.. Oba jste se zklamali. Naštěstí jste oba pro sebe v tu chvíli byli. A po čtyřech letech známosti si uvědomíte, že jste každý už úplně jiný. Ano, rysy zůstávají. Ale přemýšlení a tak... A i přesto se sami sobě tolik podobáte! Trávíte spolu nádherné chvilky, pomáháte si navzájem a občas plánujete i společnou budoucnost. Tolik jsem toužila po někom, komu budu moci upřímně vše říkat, s kým budu probírat mé nejšílenější myšlenky, koho se budu ptát na kterékoliv otázky a ... Budu mu moci věřit. Dokonce chápe i mé šílené city z dřívějška. Mohu mu to upřímně říct stejně jako on mne. Navzájem spolu hledáme čas, který by nám oběma vyhovoval. Jede za mnou i večer, kdy už by se mohl učit a ležet. Jede za mnou, když veze kamarádku domů, nepotřebuje si s ní povídat, radši spolu potom do noci sedíme v autě. Mohl by mít celý dům sám pro sebe, pozvat partu kamarádů nebo si udělat taky čas na sebe.. On buďto jede za mnou nebo si mě k sobě veze. Mohl by se mnou já nevím co, místo toho spolu ležíme na posteli, povídáme si a trápíme se matikou. Mohl by mě poslat někam, když mu vysvětluji něco/ vyprávím se svými bývalými příteli, sama vím, že je dvakrát nemusí. A přitom sám respektuje, když mu vyčítám fotky na Facebooku s bývalými. Stejně si umí prosadit svou a povídat. Mě to nebolí. S ním mám totiž konečně pocit, že
( a to i přes naše zážitky a spol. zkušenosti!!! ) minulost je pryč. Dá se s ní bojovat, dá se překonat. Zase vnímám pocity radosti, vrátily se mi city.
(?) Můžu někomu padnout do náruče v nesnázích. Přeje mi dosažení mého cíle a já toho jeho. Máme vzájemné pochopení pro naše špatné kroky. I když bych dokázala vykřičet do světa, jak ho miluji, sám ví, že stačí mi jedno .. rozklepou se mi kolena. Ví, jak se před ním cítím trapně, jaký mám strach, jaké obavy, jenže on je ten, kdo mi dá pusu a řekne, ať mu o všech pocitech řeknu. Nezlobí se. Nedá mi facku. Neopustí mě. Má mě doopravdy rád. Není to krásné? V těchto chvílích
(v každý chvíli s ním) se cítím nejnádherněji na světě. Když se mi jen tak dívá do očí nebo na ústa, přemýšlí a pak mi řekne, jak mám zvláštní obličej. Že prý jsem krásná .. Tvrdé rysy a přitom roztomilá... Rozkošně se usměje.. Já se zadívám do těch jeho nádherných nejroztomilejších kukadel a chce se mi brečet. Jak je možné, že tohle se v nás probudilo až dnes? Po těch letech? Zřejmě to tak mělo být a je to lepší. Oba jsme dospěli. Možná si to pro nás někdo schovával ... Toho kluka si nesmírně vážím. Jsem mu vděčná a doufám, že mu to dokážu splatit. Ten kluk je totiž nejúžasnější na světě. Dnes mi zas poslal jeho pár šílených fotek, ačkoliv jsem ho prosila o něco hezčího. No a? Nakonec mě alespoň pořádně rozesmál. I když ví, že nemám ráda zdrobněliny a už nevěřím na "řečičky", dokáže to podat jinak a přitom se stejným vyzněním. Líbí se mi, že jelikož je vše čerstvé, nikdo nic neví. Pár lidí už očividně
(bohužel?) ano. Není to o tom, že bych se styděla. Bohužel nemáme zaručeno, že nám bude ze všech stran přáno ... A hlavně mám dojem, že oba máme prvotní strach. Před sebou si sice nedáme ani zlomek najevo, avšak .. cítím to v tom. Bude líp? Zvládneme to? Zlato, věřím, že zvládneme úplně všechno, o čem jsme (ne)mluvili. Proč? Protože jsme na to dva. Doopravdy již.
-„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.“-
Žádné komentáře:
Okomentovat